[ Webhosting profitux.cz ]

Zpět

Josef Apetauer: Vzpomínky.


Přemýšlel jsem o dnech starých a léta dávná jsem na mysli měl.

Žalm 76,6

Můj vstup do života zapsal otec do pamětní rodové knížečky: 1866 dne 23. října 2 a 1/4 hod. ráno narodil se Josef Karel. Kmotři jako u Augustina (t.j. Josef Apetaur, bratr ze Žďáru, a Františka Jelínek, rozená Beneš, sestra ženušky).

V březnu 1939 jsem přestal psát. Těžké události zasáhly náš národ až na sám kořen jeho bytí. Na podzim 1938 byly odtrženy pohraniční, Němci obývané kraje od zemí koruny svatováclavské a přivtěleny k Německu. Při tom se tam propadlo i mnoho obcí a měst českých, hlavně ve Slezsku i na východní a jižní Moravě. Také Rajhrad - v srdci Moravy - stal se pohraniční obcí, když sousední Vojkovice i české Ledce (které úsilím hrušovanské cukerní rafinerie a jejího ředitele Kockerta měly do r. 1918 německou školu) byly zabrány.
14. března oddělilo se od nás Slovensko, prohlásivši se samostatnou republikou pod ochranou Německa.
15. března pak zapojeny byly naše země do říše Velkoněmecké jako "Protektorát Čechy a Morava" a říšské vojsko bez odporu obsadilo naše kraje. Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler slíbil našemu národu autonomii a zachování národní svébytnosti.

......


Rajhradské vzpomínky.

Ještě jsem se ani pořádně nevzpamatoval a nestaral, kde hledat nový domov, a již dva dny po matuře přišla nabídka z Rajhradu.. Psal mi tehdejší klerik kláštera, fráter Kristin Lux, jménem pana opata, že mne p. prof. Janáček doporučil jako dobrého zpěváka i hudebníka, tedy jako dobrou sílu pro Rajhrad. Chci-li přijmouti, abych se 4. července (1885) přijel představit a 5. zazpíval na zkoušku na kůru. Maminka byla velmi potěšena a radila mi, že - dle zkušenosti - první nabízené se má přijmout. A tak se i stalo, ač jsme nikdy dříve v Rajhradě nebyli a nikoho známého (tam) neměli.
V neděli odpoledne jsem se vydal na cestu. Jda z nádraží stihl jsem neznámého mladého kněze, jehož jsem se ptal na cestu do kláštera. Vlídně mne vyzval, abych šel s ním. Představiv se svěřil jsem mu s důvěrou svou záležitost. Byl to člen řádu, novosvěcenec P. Pavel Vychodil [pozn.: Tehdy Vychodil ještě nebyl knězem. Vysvěcen byl 26. července 1886, ale slavné sliby složil 18. října 1885 - tedy ještě před setkáním s Apetaurem].
V klášteře zavedl mne do bytu P. Bennona (Schaffry), kde bylo více mladých kněží a také nově jmenovaný řídící učitel František Truhlář [pozn.: Fr. Truhlář působil v Rajhradě od 1. března 1883 jako učitel na 4třídní škole až do srpna 1886 (tedy ne 1885), kdy se stal nadučitelem na základě dekretu ze dne 15. června 1886 a zůstal jím až do 11.2.1904].
Ukázal jsem vysvědčení, začalo vyptávání - můj zevnějšek neukazoval moc blahobytu - mám-li vysoké "a", co jsem hrál na varhany atd. Pana Truhláře těšilo, že jsem z hor. Býval dříve učitelem v Bystřici nad Perštýnem a znal se dobře s ředitelem Šimkem. A tak než se před 6. hodinou páni rozešli (kněží do choru), hovořili se mnou, jako bych už patřil mezi ně. Pak se mne ujal sklepmistr P. Schaffra a po důkladně večeři zavedl mne do hostinky nad prelaturou. Vše ne mne působilo novým, nezvyklým dojmem: mohutné budovy klášterní, ticho na dlouhých chodbách, kde slabě duněl ohlas kroků, krásné okolí kláštera ve svěží letní zeleni a s klidným městečkem v pozadí, jak jsem je viděl z okna, i ta ponurá hostinka se starými obrazy v černých rámech.
Ráno před velkou mší sv. mne řídící p. Truhlář uvedl k p. opatu a prelátu Benediktu Korčiánovi, patronu školy. Byl tehdy v plném mužném věku, imponující postava, vážný, ale velmi vlídný. Po běžných dotazech prohlédl si vysvědčení a vyzval mne podat žádost, a "že už se mohu považovati učitelem v Rajhradě".
Odešli jsme zpívat na "hrubou". Na kůru jsem poznal kolegu Rud. Sedláka [R. Sedlák, nar. 3.12.1863 v Židlochovicích, byl v Rajhradě učitelem od 17.8.1884 do 1.3.1891].
Řídil a přátelsky mne přivítal od včerejška známý P. Petr Hlobil, katecheta, k tenoru přišel i P. [nikoliv P., nýbrž ještě fráter] Pavel. Mešní skldba nebyla těžká, snadno jsem ji zvládl. Sbor byl dobře secvičen, smyčcový kvartet doprovázel. Líbilo se mi.
Na oběd nás pozvali do refektáře. Veliká a vysoká dvorana o velikých oknech, v čele okrouhlý stůl pro představené, po stranách šest dlouhých stolů s koženými židlemi pouze při stěnách - vše překvapující pro nezkušeného! Mne posadili mezi kleriky [Byli to: Pavel, Kristin a Augustin, ještě novic].
Klášter měl tehdy svou slavnou dobu, bylo tam na 25 kněží, z nichž asi 18 doma [pozn.: 1881: 21 kněží 2 klerici, 2 novici. Z r. 1885 nemáme katalog].
Hospodářství výborně vedeno P. Bonifácem Vajdou [†3.12.1898] a rozsáhlé lesy v Ostrovačicích a v Domášově byly zdrojem bohatství.
- Skvělý oběd, pivo, víno, černá káva - pohádka. Po obědě cercle, představení starším kněžím, nové a nové otázky i žertovné narážky, vše v prostěm, vlídném tónu, že jsem se cítil jako v útulném domově. P. Bonifác vyptav se, odkud jsem, s úsměvem pravil: To je dobře, krajánkovi je vždycky dobře, jde-li po vodě, ale běda, musí-li proti proudu!
Klidně, a vesele vrátil jsem se k mamince. Radostně vyslechla mé vypravování a souhlasila, abych se tedy do Rajhradu hlásil. Byl to krok, který rozhodl o celém mém dalším životě, a tím i o existenci Vaší [píše to svým dětem]. Ne náhoda, řízení Boží, jehož dobrotivý prst námi šine po šachovnici světa.
Ještě v červenci vzkázal mi p. prof. Burjan, abych se hlásil na nově zřízené obecné škole v Brně, jež německý magistrát konečně musil povolit. Ale po domluvě s maminkou setrvali jsme při původním rozhodnutí, a buďte Bohu díky za ně. . V Brně uchytili se 3 spolužáci: Dvořáček, Chudárek a Pernes.

Zpět do prázdnin 1885.

Pan inspektor Šimek jel ve druhé půli července na visitaci do Pivonic, odlehlé vesničky na Bystřicku, a vzal mladého studenta Josífka Svítila (nynější MUDr. a básník pseudonym Jan Karník v N. Městě) a mne s sebou.
....

"C.k. školní rada ustanovuje Vás zatímním podučitelem na pětitřídní národní škole v Rajhradě s platem dle první třídy a svobodným bytem atd. V Hustopeči, 4. srpna 1886. Kaller m. p."
Plat první třídy, t.j. 30 zl. rak. měny měsíčně.

Koncem srpna mne klášterní povoz odstěhoval. Skříň, postel, stolek se 2 židlemi, umyvadlo a kufr s prádlem a knihami umístil jsem ve světničce o 1 okně v přízemí školy, rozsáhlé jednopatrové budovy v sousedství farního kostela sv. Kříže a hřbitova. Naproti přes hlavní silnici je veliký hospodářský dvůr klášterní.
Škola byla právě rozšířena na pětitřídní, starý nadučitel p. František Zavadil odcházel na odpočinek, zůstal však v Rajhradě. Měl dům naproti nádraží. Byl výborný včelař a ovocnář, požíval obecné vážnosti. Dlouho však pense neužil, zemřel již r. 1899. Z jeho synů se stal P. Ladislav sídelním kanovníkem v Brně a Václav lékařem v Mikulovicích u Znojma, dcera Mařenka zemřela svobodná zde v r. 1897.
Nový řídící Frant. Truhlář, energický učitel a spolkový organisátor, byl rodák ze Štěpánova, kde jeho otec byl rovněž nadučitelem, paní byla rodem Vařáková, jediná dcera ze statku Borovce u Štěpánova. Měli četnou rodinu, o níž přijde řeč později.
Nově přišla na školu sl. Antonie Kovářová, dříve učitelka v Blučině. Učitelé byli pp. Jan Mátl, rajhradský rodák, a Rudolf Sedlák, výborný hudebník-houslista i klavírista, i zpěvák a hudební skladatel.
Napsal jsem kaligraficky panu řídícímu školní matriku a svůj třídní katalog. Dali mi 4. třídu a suplovat tělocvik v páté. Ve 4. třídě 110 dětí, z nichž ovšem přes 20 "úleváků" nastoupilo až v listopadu, mezi nimi brak, který nemohl postoupiti do páté, mnozí kluci skoro větší než já - no, pomáhej Pán Bůh!
O své normální práci ve škole psáti nebudu. Kázeň jsem udržel a děti mne měly rády, vždyť mnozí dodnes vzpomínají a přátelsky se ke mně hlásí.
Ve sboru panovala shoda a řídící byl dobrým představeným. Opomenul jsem jmenovati slečnu industriální učitelku Anežku Schmidovou, dceru p. klášterního správce, velmi energickou starší dámu s vlasy chlapecky ostříhanými, zvanou krátce "slečna Agnes".
Kolega Sedlák hned z nás sestavil smyčcové a zpěvní kvarteto, jež se až do jeho odchodu - tři roky - udrželo. Mně přidělili violu - musil jsem si zvyknout na altovou notaci - a I. tenor. Hrávali jsme dvakrát týdně večer v zahradní besídce, v zimě v bytě p. řídícího. Hrály se snadnější věci z Haydna, nár. písně aj. Pak se zpívalo. Často nás paní řídící pohostila chlebem s pomazánkou nebo v létě vajíčky na tvrdo se spoustou salátu. O pivo nebyla ve škole nouze, p. řídící jako varhaník měl deputát z klášterního pivovaru. I mne honoroval za výpomoc lahvemi piva, a to bylo hodně často.
Před Truhlářem byl varhaníkem p. Josef Eichler, bývalý nadučitel ze Švábenic, výborný odborník a znalec klasické hudby. Zvláště fugy měl v oblibě a znamenitě hrál. Bydlel v domě dnes našem. Měl 4 syny, všecky německými učiteli, tři ve Vídni, nejstarší Josef byl profesorem na učit. ústavě ve Vídeňském Novém Městě, a vydal svého času proslulou školu kreslení. Dcera byla provdána za velkostatkáře Herzmanského v Hostěrádkách, kam se asi r. 1891 odstěhovali. Byl to velmi milý, hodný pán, malý tlustý, vyholený. Vycvičil dobře mnoho zpěváků. Obecně se mu říkalo "pantáta". Rádi jsme slyšeli, když ho - stařečka - p. řídící usadil za varhany, aby zahrál slavnostní dohru po pontifikální mši.

Do společenského života jsem se vžíval v Cyrillské jednotě a v Katol.-polit. jednotě Břetislav. Cyrillská jednota byla založena r. 1883 a převzala úkol dříve volného klášterného pěveckého sboru. Řídil ji mladý kněz P. Petr Hlobil až do smrti r. 1936 jako opat (byl předsedou) spolu s P. Guntherem Schösslerem. Zpívalo se každou neděli - vyjma každou třetí, kdy bývala "hrubá" v "kostelíčku" t.j. ve farním kostele sv. Kříže - a ve svátky církevní a řádové. Repertoir byl bohatý, na obyčejné neděle snadnější mše Schöpfovy, Zanglovy, Hallerovy, Stehlovy aj., o slavnostech Horák, Brosig, aj. Vložky přesně dle misálu od Witta (i moc pěkné), Kaima, Koenena a mnohých jiných i starých mistrů Palestriny, Orlanda Lassa, Vitoria aj. Cvičení bylo dost, zkoušky ve středu a v pátek. A po zkoušce přátelská zábava, leckdy i mariáš, zvláště když vyrukovala čtvrtka piva. Zpěváci byli většinou řemeslníci, hlasy jsme drželi my učitelé (p. Mátl do Cyrillské ani na kůr nechodil). Že se pilně pěstoval i zpěv vlastenecký, je samozřejmé. Mužský sbor zněl mohutně, zvláště II. bas byl výborný. P. Guntherovo hluboké "d" dunělo jako pedál. I ženské hlasy byly velmi dobré a spolehlivé. Tak nás zpěv těšil. Zpěvní produkce mívaly zdařilý průběh a vděčné posluchačstvo. Pan prelát Korčian jako člen panské sněmovny a delegací míval šlechtické návštěvy - i uherských magnátů. Také na hony je zvával. A tu nás žádal, abychom při hostině v prelatuře zazpívali. Oblíbenými čísly byly smíšené sbory Návrat plavců, velký chorální výjev Křižáci na moři, obé od Bendla-Bazina, V. Novotného V háji, sbory Bendlovy. Mužské sbory Vogel: Cikáni s působivým tenorovým sólem, Bendlovy Svoji k svému, Probuzení a.j., ovšem Smetanovo Věno, Novákovy Naše zpěvy a mnoho jiných (před Vogla patří Křížkovského Utonulá, Odvedeného prosba, Žaloba, Dívča, sbory Förchgotta-Tovačovského).
Pan prelát sledoval dobrý cíl: předvésti váženým hostům ukázku kulturní vyspělosti českého venkova i české hudební tvorby. Doufám, že se mu to podařilo a snad u hostů zvrátilo mnohý předsudek. Jednou při takové příležitosti jsem i ze Syrovic musel přispěchati na pomoc (nesmím zamlčeti, že maminka-babička, třeba tehdy mladičká, byla velmi zdatnou altistkou).
V katol.-polit. spolku Břetislav soustřeďovala se inteligence, zvláště starší. Odebíral mnoho časopisů, jež v čítárně vykládal. "Břetislavská zábava", vždy koncem ledna pořádaná, byla přední z rajhradských plesů ("Břetislav" zanikl r. 1919).
Němci se scházeli v Bachmanově, tehdy přízemním, hostinci "U nádraží". Byli to úředníci z cukrovaru, z nádraží a z pošty, hlavně poštmistr Prukl, majitel dědičné pošty a realit u říšské silnice. Nijak okázale nevystupovali, by ředitel cukrovaru p. Fischner mi prokázal velkou službu tím, že mi ochotně poskytl byt, když se maminka ke mně přistěhovala.
Zvláště - a řeknu hned že příznivě - vyvinul se můj poměr ke klášteru. Trvá nepřerušen podnes už přes 55 let a Bůh dá, že potrvá až do mé smrti. Vlídnost a přízeň, které se mi dostávalo, zavazuje mne k vděčnosti. Snažil jsem se odvděčiti se hlavně horlivou prací pro kostelní zpěv, a to jak v době učitelování v Rajhradě, tak i po léta v Syrovicích, i zase nyní na pensi. Spřátelil jsem se s mladšími kněžími P. Prokopem Šupem (pozdějším opatem), P. Lvem Hublíkem, P. Aloisem Kotyzou (nynějším opatem) a P. Karlem Musilem. I P. Petr Hlobil, P. Gunther Schössler (spolupracovníci v Cyrillské jednotě), P. Benno Schaffra, Dr. Pavel Vychodil, P. Augustin Vrzal a P. Kristian Lux byli upřímně přátelští. Staří páni: Dr. Beda Dudík, mor. historiograf, převor P. Hugo Heyszl, Tyrolák, opravuji: Švýcar, podpřevor P. Sarkander Navrátil (chodil zpívat tenor na kůr), P. Bernard Plaček, P. Adalbert Slouk (proslulý strůjce globu a 13ciferníkových hodin), P. Placid Mathon, P. Metoděj Halabala, nadšený vlastenec, P. Bonifác Vajda, P. Maurus Kinter (Němec), P. Cyrill Kráčmer byli hodní úcty. Na klášterních farách byli tehdy: P. Gerard Teiner a P. Pius Miklík v Domašově, P. Marian Zbrožek v Ostrovačicích a P. Nepomuk Tichý v Syrovicích. P. Arnošt Gřivnacký byl profesorem theologie v Brně.
Do kláštera chodili jsme s p. řídícím a kol. Sedlákem často, i několikráte v týdnu po škole. To bývali kněží pospolu, v zimě v "biliárce", v létě v quadratuře pod Dudíkovou lipou u kuželny. Zahradu měli 4 nejstarší páni pro sebe. Přineslo se v měděných konvicích pivo (když došlo, napsali někteří páni poukázku na další), kuchyně poslala chléb, sýry nebo nářez, hrály se taroky nebo kulečník, někdy se i zazpívalo. Zvláště veselo bývalo, když některý z pánů oslavoval a "vyplácel" jmeniny nebo narozeniny, což se vedlo v přísné evidenci. Na oběd jsme bývali zváni o větších svátcích asi 30krát do roka. A bývaly to obědy! Masitý předkrm, hovězí, pečeně, moučník! Na největší slavnosti: Nový rok, sv. Benedikta a sv. Petra a Pavla bývala hostina ve velkém sále v prelatuře i pro 80 osob: dvoje víno, t.zv. prelátské pivo, zmrzlina. Zvěřiny a drůbeže měl klášter dost, vepřové a telecí svoje, ze zahrady výtečná zelenina a ovoce, zvláště jedinečné broskve, neměl tedy páter provisor těžkou hlavu o kuchyň. A my jsme mohli lehce odříci oběd v hostinci nebo později ulehčit mamince, ba i něco jí přinést.

Na ostatky v pondělí bývalo tenkrát dva dny prázdno - pořádali jsme v klášterní "biliárce" veselý večer, na který p. prelát zvával hosty. Nacvičili jsme parodistickou scénu Koncert Vaška Kaňkala od dra. Illnera a dra. Javůrka. Účinkovali i mladší kněží, P. Petr v úloze potměšilého sluhy, jenž se mstí principálovi (řídící Truhlář), že mu nevyplácí gáži, tím, že kontrabasistovi (P. Gunther) přeřeže struny (za kulisami hrál "pantáta" Eichler na čelo), tenoristovi (moje úloha) namíchá pepře do žloudku v koňaku, sopranistce (opět já) znemožní "chechtavou romanci" tím, že ji na chvíli zamkne do garderoby, - a jiné taškařiny provádí, dokud mu principál nezaplatí. Na klavíře doprovázel kolega Sedlák.
Jindy jsme s členy Cyrillské jednoty provedli operní parodie: Illnerův Kvas krále Vondry, Nejedlého Sezení městské rady, Mělnického Symfonie aneb záhuba rodu Šnofounova a jiné, které jsme pak ve spolku opakovali. Naposled jsme s P. Prokopem "spáchali" operetu Vzpoura na Olympu, která se hrála r. 1893 (vlastně se to jmenuje Prometheus atd.). V té zvláště kolega Kupka jako Prometheus a kol. Sedlák (tehdy v Syrovicích) jako Herkules měli význačné úlohy, na něž dlouho vzpomínali. Rukopis mám.

I jindy jsme přispívali k obveselení žertovnými proslovy a gratulacemi, což bývalo v klášteře vděčně přijímáno a což jsem i nyní na penzi obnovil. Tak jsme s P. Prokopem sestavili pro kuželnu desatero pravidel, jež jsem ozdobným nápisem "VÁLKA KUTÁLKA" - písmeny z kuželek a koulí - na karton napsal a jež, pokud se mi v paměti zachovaly, přepisuji:

Dáno na Rajhradě tu středu po sv. Sofii panně, dne 16. máje měsíce, Léta Páně MDCCCXXXIX (1889).
Kdo chceš tuto válčit v lítém boji,
věz, když prohráš, dvouhalíř to stojí.
Dvouhalíř na kluka, který staví,
což je přece požadavek zdravý.
Kdo chceš labinet neb šňůru hrát,
napřed smluv se - a pak drž se kompaktát!
Hlavní pravidlo je: V plné rovno hrej!
Druhé: Bosky po kuželně neběhej!
Za pěťák se můžeš bosky rozběhnout,
při tom také nádavkem si zaštěknout.
Taky za štěk stanoví se pokuta,
hráč ji zaplatí a ani nedutá.
Kdo všech devět jednou ranou sklátí,
za tu slávu na kotě pět korun platí.
Platí za sezonu jenom jednou,
ponejprv když rázem všecky sednou.
Ale kdo se pokutu dát zprotiví,
bude viset na dřevě, až zpráchniví,
aby znala všecka příští pokolení,
že kdo seká kavalíra, vždy jím není.
Kdo však hrá a bouří jako hrom,
kule metá přes plot, tříští keř i strom,
nebo dokonce kdo kluka zabije:
předně vyloučí se ihned z partie!

A pak kdyby zabitý kluk na tom stál,
Takového hromotluka čeká kriminál.

Sbor kulometů.

Vysvětlivky:
Bosky - bosá koule je vrh za desku do písku.
Štěk jest "vandl", úhoz na postranní desku.
Kotě jest čtvrtka (soudek o 25 litrech) piva.
Viset na dřevě znamenalo zápis na prkně pod lipou.

Velmi pěkné bývaly "plzeňské pondělky" ve spolku. Smluvilo se nás 11: 4 páni z kláštera, dr. Ruda, 2 úředníci ze sladovny (p. správce Walter a nadsladovní Jílek), my tři učitelé (vzpomínám, kdo byl jedenáctý - snad bylo kněží 5). Zřízení bylo "komunistické" celou čtvrtku platil postupně, na koho přišla řada. Pilo se, dokud teklo. Kdo nepřišel, pozbýval nárok na svůj díl ve prospěch vytrvalých. Místo nás nejmladších a "nejméně situovaných" vždy se našel někdo, kdo převzal "platební povinnost" vypláceje nějaké své jmeniny nebo jubileum řeholních slibů či něco podobného. O těchto pondělcích se také hojně luštily a pěstovaly hádanky, z čehož se vyvinula moje záliba v tomto oboru. Mnohé plody se pak octly ve "Světozoru" a ve "Zlaté Praze".

Když se tak v odstupu času dívám na tu učitelskou a společenskou práci mladých let, byla jistě bez oddechu. Příprava na vyučování na každý den písemná, 30 hodin týdně, opravy úloh (i 400 měsíčně), Mikulášské slavnosti, vánoční hry a besídky, radovánky na konci roku - to vše odnášela hlavně bedra mladých preceptorů. Kostelní zpěv vyžadoval také námahu, rozepisování not stále nových, cvičení dětí - tehdy ještě v klášterní muzikálce - zkoušky sboru pro kostel a časté produkce daly hodně práce, ale vše to se dělo jaksi samo sebou, nepřekotně, a že i výsledky byly zdárné, pracovalo se radostně a hlavně v přátelské shodě. K tomu byly takové "pondělky" a rekreace v klášterní billiardce nebo na kuželně pod lipou vítaným oddechem a vzpruhou k nové práci.

Privátně jsem musil nejprve doplnit svou chatrnou garderobu: hned dvoje šaty, svrchník, zimník, dvoje boty, prádlo a jiné potřeby po částech jsem splácel. Stravovali jsme se v klášterním hostinci, kde byl nájemcem Jakub Matlach, pekař a zpěvák, dobrý tenorista, druhým rokem pak Jan Beck, Němec z Mušova. Do Brna za maminkou jsem jezdil hlavně o volných nedělích.
Tak plynul v nezměnitelném rythmu ze dnem den, až uplynul rok. V prosinci jsme pořádali Mikulášskou nadílku, v lednu dětskou produkci, v červenci radovánky, k nimž jsem secvičil dětskou kapelu na merlotiny a válečnou hru tělocvičnou.
R. 1887 přestal pracovati zdejší cukrovar, Občanská záložna "Ráj" postavila novou krásnou budovu.
V červnu stihla maminku těžká nehoda. Někdo jí vykradl kufr, kde měla poslední zbytky, jež zachránila z Nového Města, hedvábné šatstvo a rodinné šperky. V červenci jsem ji přestěhoval k sobě do podučitelské světničky, pak jsme si najali byt v továrním domě. V té době měla maminka již nohu velice rozbolavěnou a p. dr. Ruda, jehož jsem žádal o radu, mi řekl: To se nedá vyléčit, jen udržet; zavře-li se rána do šesti let, bude konec! - Maminka pak žila, byť ve skromných poměrech, klidně. Novému Městu patřily už jen vzpomínky.
V roce 1887 jsem dostal I. třídu a kreslení v V., abych měl čas připravovati se na zkoušku učitelské způsobilosti, kterou jsem také na podzim r. 1888 s plným zdarem v Brně vykonal.
Toho roku onemocněl p. učitel Mátl a léčil se v Gorici, místo něho byl kol. Metod Benda, jehož působení skončilo velmi neblaze. V březnu 1889 zemřel bývalý řídící učitel p. František Zavadil, 16. července byl výlet s 50 žáky do Sloupu a na Macochu.
R. 1889-1890 zastupoval p. Mátla kol. Stanislav Luňáček, milý společník a výtečný baritonista. Později se stal ředitelem měšťanských škol v Holešově, kde předčasně zemřel. R[I.P].
R. 1890 zřítila se klášterní věž.
R. 1890-91 měl jsem zase 4. třídu. Pan učitel Mátl se vrátil, ale od půl roku odešel kol. Rudolf Sedlák, byv jmenován učitelem v Újezdě, za něhož přišel kol. Josef Šmid, souchotinář v nejvyšším stupni. Neučil a 8. května zemřel.
Toho roku byla podána žádost o zřízení měšťanské školy, kterou hlavně živnostenstvo podporovalo a s níž klášter souhlasil.
R. 1891 postavena školní budova v Rajhradicích, čímž se odloučily obce Loučka, Rajhradice a Rebešovice. 18. a 24. května byla krásná dětská produkce, jejíž celý program jsem sám nacvičil. Toho roku byl pan opat a prelát Benedikt Korčian jmenován členem panské sněmovny.
Též vyhořel mlýn.
R. 1891 nastoupil kol. Josef Kupka, s nímž mne spjalu nejupřímnější přátelství po celý život.
V brně byla výstava učebných pomůcek. Dodal jsem tam i mnoho svých prací, které jsem pro rajhradskou školu po léta robil.
R. 1892, 16. listopadu, jsem se oženil s Aničkou Kratochvílovou, dcerou klempířského mistra. Svatba byla v Brně u sv. Maří Magdaleny, sezdával nás katecheta P. Petr Hlobil, svědky byli tchánův bratr továrník Čeněk Kratochvíl z Prahy a P. Prokop Šup. Pěkná a čistá naše známost počala již r. 1888 ve zpěvu, kde stejně jak pěje přítel básník Jan Karník "jednu milo hlavu u altu jsem zřel" (v básni Vánoční vzpomínka). Viz Ozvěna Novoměstska, roč. II. 1905, str. 101.
Maminka s mou volbou zcela souhlasila a Anička jí byla hodnou dcerou a v její nemoci trpělivou ošetřovatelkou. Však brzo po naší svatbě, 8. února 1893, byla maminka raněna mrtvicí, zaopatřena sv. svátostmi a více nepovstala. 25. července se záchvat opakoval, bylo jí uděleno poslední pomazání a o půl páté hod. odpol. vydechla naposled. Před smrtí za vědomí stále toužila uvidět Augustina. Telegrafoval jsem několikrát pro něho do Pešti, leč přijel až na pohřeb. Pochována je zde, daleko od členů svého rodu, jen my se uložíme jí na blízku. Bylo jí skoro 56 let, z nichž 15 prožila v starostech a těžkém strádání. Bůh ji odměň za její starostlivost věčným pokojem!

Vracím se. Bylo to o Vánocích 1890. V Syrovicích se rozstonal říd. učitel p. Ant. Hübler, neměli, kdo by hrál na varhany. Farář P. Benno Schaffra přijel se žádostí, aby tam někdo dojížděl. Od starého "pantáty" se to žádat nemohlo, musil jsem tedy já. Po štědrovečerním obědě v klášteře mne zavezli do Syrovic, kde jsem odehrál půlnoční, nazpět do kláštera, o 5. na jitřní a zas do Syrovic na ranní a zpět do Rajhradu na velkou. Tak jsem jezdil - ovšem jen na ranní mši - i na sv. Štěpána, na Nový rok, na Jména Ježíš a na Tři krále. To bylo první moje bližší seznámení se Syrovicemi.

Řídící učitel František Truhlář byl výborný učitel a společník. Měl 6 synů a dceru Mařenku, jež byla učitelkou a žije jako ředitelka dívčí školy Na rejdišti v Brně na odpočinku. Nejstarší syn František studoval v Praze práva, ale chtěl se věnovati divadlu jako operní pěvec, basista. Zpíval již na zkoušku v Národním divadle, a to roli kardinála v Halévyho opeře "Židovka", ale angažován byl jeho konkurent Pollert. Dostudoval tedy práva a stal se úředníkem krajského soudu v Brně, leč brzo zemřel krční tuberkulosou. Syn Metod zemřel v mládí. Z ostatních žije pouze syn Karel, jenž byl zahradníkem u velkostatku na Rusi, pak správcem státního velkostatku na Slovensku. Celá rodina páně Truhlářova byla mi velmi přízniva, takže jsem byl nemile dotčen jejich neblahým osudem. Snad nějaké menší pochybení zavinilo, že byl vyšetřován pro nenáležité chování ke školačkám a pensionován. Jako energický muž sjednal si dobrou existenci v administraci Lidových novin a později si zřídil insertní kancelář. Dožil se 72 let.
Jeho nástupcem se stal učitel Jan Mátl, varhanictví převzal mladý učitel Vilém Petrů, virtuos svého nástrojem hudební nadšenec a skladatel, který přivedl kostelní hudbu na vysoký stupeň.
Školním inspektorem na hustopečském okrese byl zprvu pan Antonín Machač, profesor ženského paedagogia, přísný, ale uznalý pán. Po dvou letech převzal inspektorát na Brněnsku a zde se stal inspektorem cvičný učitel téhož ústavu p. František Krček.
Na hustopečský okres přišli se mnou spolužáci: Ant. Mátl do Syrovic, Frant. Lehar do Poleradic, Frant. Kux do Bošovic, Ant. Skála do Vranovic a Josef Vacek do Mělčan.
Tak uplynulo půl osma roku práce v Rajhradě a nadešla nenadálá příznivá změna. 24. února 1894 přišel na správu školy přípis, kterým jsem byl jmenován zatímním učitelem a správcem školy v Syrovicích.

1. března jsem začal učit první třídu.

Vzpomínky dále pokračují působení v Syrovicích a posléze návratem do Rajhradu, t.j. i do Cyrilské jednoty v roce 1926, kdy Josef Apetauer odešel do penze. Strojopis Vzpomínek je v soukromém držení.

Zpět

Obsah